Mučit teroristu či nemučit – to je, oč tu běží

pondělí 27. červenec 2015 13:45

Představme si, že ve středu Londýna tiká časovaná atomová bomba. Zajali jsme teroristu, který ví, jak ji zneškodnit. Dáte příkaz k jeho mučení, jestliže je to jediný způsob jak zachránit miliony nevinných lidí před neodvratnou smrtí?

Toto a podobná morální dilemata používají psychologové a filosofové ke studiu zákonitostí lidské etiky.  Jak toto dilema řeší většina Čechů a na čem všem závisí, ke které možnosti se přikloní, jsme nedávno studovali v rozsáhlé internetové studii. Tato studie probíhající na Přírodovědecké fakultě UK byla zaměřena především na lidskou sexualitu, a možná proto ji k dnešnímu dni vyplnilo přes 20 tisíc respondentů. Výsledek je vcelku jasný: Příkaz k mučení teroristy by vydala většina lidí, konkrétně 83 % žen a 91 % mužů. A kteří lidé by takový příkaz vydali? Tak třeba spíše lidé starší než mladší, spíše ti v lepší psychické kondici než ti v kondici horší a spíš lidé, kteří nevěří v boha. A kteří lidé by spíše ponechali Londýňany jejich smutnému osudu? Ti, co mají zásadu, že člověk nesmí druhému nikdy ublížit. A nyní to nejzajímavější. Jestlipak víte, který faktor ovlivnil ochotu vydat rozkaz k mučení úplně nejvíc? Kupodivu šlo o odpověď na otázku, zda daného člověka sexuálně vzrušuje cizí bolest. Sexuální vzrušení vlastní bolestí ochotu nechat mučit teroristu ovlivňovalo rovněž, tentokrát ovšem záporně. Žádnou roli přitom nehrálo, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob, ani to, zda by byl ochotný nasadit vlastní život, aby zachránil 1000 svých vrstevníků, a ani to, v jak dobré fyzické kondici se cítí.

A co kdybychom si morální dilema ztížili? Co kdybychom daného teroristu museli mučit sami, vlastnoručně? Obrázek by byl dost podobný. Opět by většina lidí mučila, konkrétně 70 % žen a 87 % mužů, nebyli by si však v daném ohledu zdaleka tolik jistí. Příkaz k mučení by určitě vydalo 48 % osob, ale určitě by osobně mučilo jen 31 % osob. Hlavní roli v našem rozhodování opět hraje to, zda nás sexuálně vzrušuje cizí bolest, viz obr. 1, a vlastní bolest, přičemž pozitivní vliv toho prvního i negativní vliv toho druhého by byl ještě vyšší než v předchozím případě.  Mezi faktory pozitivně ovlivňujícími ochotu mučit nám přibyla dobrá fyzická kondice a ochota nasadit vlastní život pro záchranu tisíce vrstevníků, mezi faktory negativně ovlivňující ochotu mučit to, jak moc se člověk cítí zhnusen či pohoršen nemorálním chováním jiných osob.

Pravděpodobnost mučení teroristy i to, zda je sexuálně vzrušuje cizí  fyzická bolest, určovali respondenti na stupnicích 1 (určitě ne) až 6 (určitě ano). Čísla nad sloupci ukazují počty respondentů.

Pravděpodobnost mučení teroristy i to, zda je sexuálně vzrušuje cizí  fyzická bolest, určovali respondenti na stupnicích 1 (určitě ne) až 6 (určitě ano). Čísla nad sloupci ukazují počty respondentů.

Výsledky jsou vlastně velmi překvapivé. Je jasné, že by naše chování v reálné situaci ovlivnila celá řada dalších faktorů, které by neměly nic společného s morálními postoji. Naši respondenti ovšem řeší dané dilema čistě teoreticky, v klidu u svých počítačů, nejspíš bychom tedy očekávali, že v jejich rozhodování budou hrát roli především jejich morální postoje. Ve skutečnosti jsou však v popředí jejich sexuální preference řízená spíše jádry limbického systému nežli mozkovou kůrou. Neznamená to, že by o morálních postojích rozhodoval pouze „plazí mozek“ a že bychom nemohli své chování ovlivnit rozumem (kůrou koncového mozku). Nejsilnější vlivy jsou však stejně mimo dosah našeho vědomí a možná i podvědomí. Naše mozková kůra (tedy člověk samotný), bývá obvykle pouze postaven před nelehkou úlohu, si zpětně své chování zdůvodnit. Rádi bychom věřili, že způsob, jak budeme řešit morální dilemata, která před nás staví život, plyne z našich životních postojů a je výsledkem racionální úvahy. Jenže ono to může být právě naopak: Způsob,   jakým spontánně řešíme morální dilemata v praxi, postupně formuje naše morální postoje. Rozum se snaží dosáhnout souladu našeho chování s našimi morálními postoji. Jenže na rozdíl od reakcí limbického systému si naše morální postoje upravíme rozumem poměrně snadno.

Studie stále ještě běží, a stále ještě do ní potřebujeme nové respondenty. Dotazník je velmi dlouhý, zabere vám nejspíš asi 90 minut a je z velké části věnován sexu! Najdete ho zde http://1url.cz/NUxd Určitě se při jeho vyplňování nebudete nudit, spíše občas červenat. Na jeho konci vás také čeká vyhodnocení, jak jste na tom s narcismem, a zajímavé překvapení. A kdo nám dotazník vyplní (nebo alespoň upřímně, ale opravdu upřímně zalituje, že tak z časových důvodů nemůže učinit), může si zde 1url.cz/OORa stáhnout ochutnávku mé nejnovější knihy Evoluční tání.

Jaroslav Flegr

Jaroslav Flegr

Jaroslav Flegr

Ve svém blogu budu nejspíš psát o čemkoli, co mne bude momentálně připadat zajímavé. Samozřejmě pouze za předpokladu, že budu mít pocit, že mám k danému předmětu co říct.

Jsem biolog, profesor na Přírodovědecké Fakultě UK v Praze. Když zrovna nepřednáším nebo nezkouším studenty tak se zabývám evoluční biologií, evoluční parazitologií a evoluční psychologií a hledáním ztracených předmětů v nepořádku na svém stole. Mým hlavním koníčkem  je moje práce (což je, přiznávám, pro mě i mé okolí poněkud vysilující). Rád se ploužím přírodou (Ďábličák stačí, Balkán je lepší) a fotografuji co mi vleze před objektiv. Na poli vědy i v běžném životě jsem postupně učinil řadu objevů; vzhledem ke své mizerné paměti mnohé z nich i opakovaně.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora